V letech 2011, 2012 a 2019 byly v rozhlasovém vysílání odvysílány rozhovory s vedoucím klubu Orlík. Zejména ten z července 2019 s názvem „Vyznání“ zaznamenal u posluchačů a příznivců velký ohlas. Rozhovor se uskutečnil krátce poté, co se klub odhlásil ze soutěží. Protože původní zvukový záznam není k dispozici, přinášíme níže neupravený přepis vybrané části tohoto třicetiminutového pořadu.
| >> Orlík je bezesporu legendou malého fotbalu. Načali jste už třicátou čtvrtou sezónu. Jaké byly vaše úplné začátky? Na dobu prvních kroků klubu vzpomínám velmi rád, až s nostalgií. Důvod je prostý: byli jsme mladí, plní elánu a pro mě osobně to byla srdeční záležitost. S přibývajícími roky tam to srdce samozřejmě musí zůstat, ale už je to hodně o vůli. Ale pozor! Tehdy tady ještě vládli komunisti. Malý fotbal byl v té době jakýmsi vyjádřením vzdoru či protestsongem proti tehdejší ideologii. Týmy napříč republikou se navzájem dobře znaly a žily ve vlastním světě. Dobře se na to vzpomíná – víkendy s fotbálkem –, ale úplně bez rizika to tehdy nebylo. To dnes spousta lidí ani neví. Samozřejmě to ale muselo být hlavně o sportu a o fotbalu, o tom netřeba diskutovat. |
 |
>> Po roce 1989 se ve sportovním prostředí odehrálo mnoho změn. Jak tato doba zasáhla Orlík?
Tehdy jsme měli velkou šanci, ale promarnili jsme ji. Kluby se tehdy hnaly za penězi a svaz nikomu nepomohl. Bylo na každém, jak se uživí, jakou cestou se vydá a jak vysokou soutěž zvládne – nejen výkonnostně, ale především finančně. Kvůli tomu spousta skvělých týmů skončila a s nimi zanikla i řada místních lig. Orlíku se tehdy sponzoři vyhýbali, ale v podvědomí lidí se klub stále držel.
Na jaře roku 1991 za mnou přišel tehdy neznámý člověk, ze kterého je dnes už známý sportovní manažer, a nabídl mi: „Máte celkem slušně našlápnuto, vaše práce se mi líbí. Dej mi deset tisíc korun a já se o Orlík postarám. Zajistím pořádnou reklamu v denním tisku a hlavně připravím místní ligu s alespoň dvanácti týmy.“ Tehdy to bylo strašně moc peněz, v dnešní hodnotě asi tak sto čtyřicet tisíc. Ty peníze jsem mu nedal a udělal jsem velkou chybu. Nevím, možná by se to nepovedlo, ale propásl jsem tím velkou šanci pro Orlík i pro celý fotbálek na Humpolecku. Potom jsme spoustu let přešlapovali na místě. Místní liga, která sice byla mizerná, nakonec skončila úplně. Tím jsme přišli o potřebnou reklamu v tisku a už o nás nebyl zájem. Nechybělo mnoho a v polovině devadesátých let jsem klub úplně zrušil.
Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, jakou elitu fotbalové extratřídy bude Orlík prohánět, poklepal bych si na čelo. Než k tomu ale došlo, ušli jsme dlouhou cestu a museli se proklestit od nejnižších soutěží až k českému mistrovskému titulu. Každý rok jsme se posunuli o schůdek výš a zkrátka jsme byli ve správný čas na správném místě. Na přelomu milénia se v Orlíku začala tvořit výjimečná parta, jak na hřišti, tak v zázemí. Začali jsme praktikovat určitý styl hry a naším hlavním cílem bylo hrát pěkný, pohledný fotbal. Pomalu jsme stoupali vzhůru. Zní to možná jako fráze, ale opravdu za tím nestálo nic jiného než skvělá parta.
V letech 1991 až 1996 se v klubu vystřídala spousta fotbalistů. Bylo to nejhorší období v historii Orlíku. Částečně to byla moje chyba, nezvládal jsem stoprocentně management a hlavně jsem byl na všechno sám. Nová parta se začala formovat v roce 1998 a právě ona se stala základem všech pozdějších úspěchů. V zázemí pro klub pracovala spousta lidí, kteří nejsou nikde jmenováni ani evidováni. Po roce 2000 to byla například rodina našeho brankáře Slávka Novotného. Připravovali nám zázemí na Benešovsku a bez nich by klub nepřežil. Dále pan Kamennik, Vídeňák srdcem i duší, který nám hodně pomohl při našich začátcích v Bundeslize. A nesmím zapomenout ani na Maďara Norberta Lukacse, který měl na starosti veškerý design oblečení a reklamu. Mohl bych jmenovat desítky dalších. Každý, kdo Orlíkem prošel a přispěl – byť třeba i negativně –, nás posunul dál. Bez žádného z těch přibližně dvou set lidí bychom se nikdy nestali pětinásobnými mistry ligy.
Zvykl jsem si řídit a organizovat klub sám. Když jsem si uvědomil, že chci dělat Orlík naplno, dal jsem výpověď v tehdejším zaměstnání, doplnil si sportovní vzdělání, dodělal si trenérskou licenci a klub registroval na sebe. Do roku 1996 tvořili tým vesměs Humpoláci. Někteří z nich měli smysl pro partu a občas někdo pomohl, ale většinou vnímali Orlík tak, že si jdou prostě jen zahrát fotbálek, zasportovat si a pobavit se. Nebylo to jako v jiných klubech malého fotbalu, kde tím žila celá parta včetně příbuzných.
