Reklamní sdělení
Tvorba webových stránekhttps://blog.pageride.comPoznejte výhody balíčku služeb Premium! Aktivujte si jej na 30 dnů ZDARMA.
Měj své vlastní webové stránky!https://www.websnadno.czMít své vlastní webové stránky nebylo nikdy jednodušší. S WebSnadno je můžete mít i Vy.
E-shop snadno & rychlehttps://www.websnadno.czSystém WebSnadno nabízí moderní e-shop s podporou on-line plateb.



Příběh T.O. Zálesí sepsán pro každého, kdo osadu znal a také pro kamarády, jejichž zvadla a novoročenky, adresované osadě, zůstaly bez odezvy nebo se jim tehdy vracely zpět.

                                    autor:  "Mohykán",  na osadě Zálesí, na Želivce, dne 17.3. 2019

                                    

Když se vydáte ze Zruče po břehu proti proudu řeky Želivky, po několika kilometrech dojdete k bývalé trampské osadě. Je zastrčená nad řekou mezi lesy, v místech, kterým se říká V Zálesí. Nejživěji zde bylo v sedmdesátých letech, kdy se tu setkávali trampové z celé republiky, včetně domácí T.O. Zálesí. Kdo si na to dnes vzpomene? Časem se rozšířilo mnoho polopravd a osud osady byl téměř zapomenut.

Od léta roku 1966 začala na osadu jezdit parta čtyř studentů havlíčkobrodského a humpoleckého gymnázia: Mušketýr, Georg, Frankie a Stan. Postupem času se k nim přidávali další kluci z Humpolecka a z obcí podél Želivky až ke Zruči nad Sázavou. Parta zde vybudovala útulný a prostorný srub vhodný k celoročnímu pobytu. Na osadě se pořádala spousta potlachů, jezdili sem trampové z brdských lesů i ze severní Moravy a kytary tu zněly dlouho do noci.
Tramping se však v sedmdesátých letech potýkal s velkou nevolí státního režimu. Touha po nezávislosti a svobodě nebyla tolerována. A tak se stalo, že v jeden sychravý podzimní den roku 1979 dorazila na osadu Veřejná bezpečnost. Srub byl srovnán se zemí, včetně veškerého vnitřního i venkovního vybavení. Mnoho věcí tehdy nenávratně zmizelo. Vzápětí začal zátah na všech 16 členů osady. Kluci se již nikdy poté nesešli v kompletní sestavě, pro mnohé to bylo poslední setkání. Teprve po osmatřiceti letech vznikl nápad uspořádat vzpomínkový potlach, jehož iniciátory byli Mohykán a Orlík.


Úvodem vzpomenu na Žaka, Mušketýra a George,
kterým bych dneska marně volal nebo psal,
před časem si je k sobě domů Pán Bůh vzal.
Nebylo možné prožít s nimi rozloučení,
všichni už dlouhá léta žili v cizí zemi.

Frankie byl šerif osady, chlap moudrý, sečtělý,
v osmašedesátém ho komunisti vyhodili ze školy.
Vydal se do Ameriky, těšil se velice,
dnes srub má na Yukonu, na Medvědím potoce.

„Do Česka na potlach? Přijel bych hrozně rád,“ volá Bill,
však žena Jana drží ho pevnou rukou svou.
Kde on vlastně žije? Jak to město nazval Karel Kryl?
No přece metropole Bavorska, Mníšek pod Alpou...

Kočí by nemohl být kozákem, kdepak ruský Don,
on radšej prohání se na koni u Lake Oregon.
Ochráncem v parku v Americe dělá třicet let,
žil jako tramp a srdce dal indiánce Violett.

Eifel měl plány, pozval nás do staré putyky:
„Mějte se fajn, svět je velkej, jedu do Ameriky!“
Na Novém Zélandu pak luxusní saloon koupil,
však sám už nestačí, pomáhá Ennie-Lill.
Učí tam místní lidi jíst guláš a české knedlíky.

Placák? On je jackpot, s ním radši nebýt víc.
Prý fízlům odpustil a nechce k tomu nic.
Žije u Davosu, nad hlubokým srázem,
není s ním řeč, je z něho ochlasta a blázen.

Padre své srdce, duši už v mládí Pánu dal,
ze všech odešel nejdřív, Římu sloužit odcestoval.
Řekl: „Vzpomínám na osadu, Želivku a most,
krásné to mládí a pak trpká zkušenost.
Můj Pán mi našeptává – nikam necestuj –,
já zdravím tě a všechny vás tam Bůh opatruj.“

Cigi tvořil do noci, uměl krásně malovat,
socialističtí konšelé mu však zakázali studovat.
Odešel bez jména, uznání došel v cizině,
vzdělání umělce dostal na slavné Sorbonně.
Dnes sídlí v Saint-Denis, v tamních uličkách,
škoda ho pro Čechtice, zbyl po něm jen prach.

Máca si vzal bohatou na německém venkově,
hospodářství vzkvétalo, šlo to jedna dvě.
Pak ale propadl hernám, kasinu a tmám,
rozhazoval peníze, než přišlo prohlášení dám.
Rozvod a smlouva: „Všechno vrátíš, ty hajzle mizernej,
budeš tu dřít, než budeš tuhej a celej dřevěnej.“

Honza-Očko, tramp, mohl být sportovním profíkem,
z celé naší osady byl nejmladší, spolu s Orlíkem.
V osmdesátém byli jsme na pivu, v Humpolci na Kuchařově,
teď marně po něm pátrám v jeho rodném Trhovém Štěpánově.
Odešel kamsi do Švédska, k polárnímu kruhu,
jeho jediného jsem nenašel, to dávám si k dluhu.

Nepřijede nikdo, ani jeden jediný,
všichni jsme se za ta léta strašně změnili.
Jednomu se nechce, druhého zdraví souží,
bylo by nad jeho síly jet přes velkou louži.
Další řekne: „Za pozvání děkuju ti vřele,
kámo, uvědom si, celé Česko mám už u prdele.“
Co bylo, to už není, tak to má asi být,
býval to kamarád, teď kouká, co z koho mít.

Ludva byl desítky let po světě na vandru, toulal se a snil,
když vracel se do Česka, za hranicí se ze sna probudil.
Cestou domů jednou pod širákem spal,
nějaký zloděj mu úspory z vesty vzal.

Orlík a Stan spolu táhli káru klubu léta dlouhá,
poháněla je věrnost, příznivci a touha.
Získat titul a přivézt do Humpolce,
povedlo se, věc je jistá.
Kdo té partě nefandil? Parchant nebo komunista!

Všechno zde uvedené jsem rád pro Vás psal,
nejsem poslední, nejsem ani indián,
                                                   Váš kamarád ze Zálesí
                                                                          Mohykán