Příběh T.O. Zálesí sepsán pro každého, kdo osadu znal a také pro kamarády, jejichž zvadla a novoročenky, adresované osadě, zůstaly bez odezvy nebo se jim tehdy vracely zpět.

                 autor:  "Mohykán",  na osadě Zálesí, na Želivce, dne 17.3. 2019

                                    
Když se vydáte od Zruče po pravém břehu proti proudu řeky Želivky, asi po několika kilometrech přijdete na bývalou osadu trampů, "zastrčenou" nad řekou mezi lesy, kde se říká v Zálesí. Travnatý pozemek slouží jako sportovní hřiště a amfiteátr pro letní akce Orlíku. Bývalí osadníci T.O.Zálesí zde v roce 1998 dostavěli repliku srubu, který zde stál do roku 1979. Živo zde bylo nejvíce v sedmdesátých letech, tehdy se  zde  setkávali  trampové z celé republiky, včetně domácí T.O. Zálesí. Kdo si dnes vzpomene? Šířilo se hodně polopravdy, až byl osud T.O. Zálesí zapomenut.

Od léta roku 1966 začala na osadu jezdit parta trampů, čtyř studentů havlíčkobrodského a humpoleckého gymnázia: Mušketýr, Georg, Frankie a Stan. Postupem času přibývali do party další kluci z Humpolecka a z dalších obcí podél Želivky až ke Zruči nad Sázavou. Parta zde vybudovala útulný a prostorný srub k celoročnímu pobytu. Na osadě byla pořádána spousta potlachů, jezdily sem party trampů především z Brdských lesů, ze severní Moravy a kytary zde zněly dlouho do nocí.
Tramping se v sedmdesátých letech potýkal s velkou nevolí státu. Touha po nezávislosti a svobodě nebyla tolerována. A tak se stalo, že v jeden sychravý podzimní den roku 1979 přijela na osadu tehdejší "Veřejná bezpečnost". Srub byl srovnán se zemí, s ním veškeré vnitřní i venkovní zařízení a vybavení. Mnoho věcí nenávratně zmizelo.  A začal "zátah" na všech 16 členů osady. Kluci se již nikdy poté komplet nesešli, mnozí se viděli naposled. Po osmatřiceti letech vzešel nápad uspořádat setkání, vzpomínkový potlach . . . .


Úvodem vzpomenu na Žaka, Mušketýra a George,
kterým bych marně volal či psal,
před časem si je k sobě pán Bůh vzal.
Nebylo možné s nimi rozloučení,
všichni už léta žili v jiné zemi.

Frankie byl vždy šerifem naší osady, moudrý, sečtělý,
v osmašedesátém byl komunisty vyhozen ze školy.
Vydal se do Ameriky, těšil se tam velice,
s rodinou žije v Yukonu, mají srub na Medvědím potoce.

Do Česka na potlach? Přijel bych rád, volá Bill,
nepustí ho ale Jana, vzal si ji za ženu svou.
Kde on vlastně je? Jak nazval to město Karel Kryl?
Metropole Bavorska, Mníšek pod Alpou ....

Kočí by nemohl být kozákem, kdepak ruský Don,
stále se prohání na koni u Lake Oregon.
V americkém národním parku dělá ochránce třicet let,
vždy žil jako tramp a svůj slib dal krásné indiánce Violett.

Eifel měl své plány, pozval nás všechny do putyky,
kluci, mějte se tu fajn, svět je veliký, odjíždím do Ameriky.
Skončil na Novém Zélandu, luxusní saloon tam koupil,
sám už na vše nestačí, pomáhá mu i jeho Ennie-Lill.
Lákají místní jedlíky a učí je tam jíst guláš a české knedlíky.

Placák? On je jackpot, výhra a nechci, aby s námi byl.
Prosím? Prý už dávno komunistům a fízlům odpustil.
Žije u Davosu nad tím velkým srázem,
není s ním rozumná řeč, stal se z něho ochlasta a blázen.

Padre své srdce a duši už v mládí odevzdal pánu,
jako první z Česka odešel a od té doby slouží Vatikánu.
Řekl: "Vzpomínám na osadu, Želivku a ten most,
         krásné mládí, poté trpká zkušenost.
         Můj pán mi našeptává - nikam necestuj -,
         zdravím tě a všechny vás tam Bůh opatruj."

Cigi tvořil často dlouho do noci, uměl krásně malovat,
socialističtí konšelé mu ale nedovolili umění studovat.
Odcházel jako bezejmenný, uznání se dočkal až v cizině,
potřebné umělecké vzdělání dostal na pařížské Sorboně.
Dnes má své sídlo v Saint-Denis, tam, ve spodních ulicích,
škoda, o jeho galerii jsou dnes asi chudší v Čechticích.

Máca si bohatou ženu vzal a usadil se na německém venkově,
vše bylo zprvu nádherné, hospodářství rostlo jedna, dvě.
Než si oblíbil hernu, kasino a už se to vezlo s ním,
rozhazoval spousty peněz, než přišla žena s prohlášením.
Rozvod, smlouva: "všechno rodině vrátíš ty hajzle mizernej,
budeš tu dřít víc než jiní, než budeš celej dřevěnej".

Honza-Očko, tramp, mohl být i sportovcem-profíkem,
z celé osady byl nejmladší, společně s Orlíkem.
V osmdesátém jsme byli na pivu, na humpoleckém Kuchařově,
teď po něm marně pátrám i v jeho rodném Trhovém Štěpánově.
Před lety odešel do Švédska, kamsi k polárnímu kruhu,
jeho jediného jsem nenašel a to si dávám k dluhu.

Nepřijede nikdo, ani jediný,
všichni jsme se léty změnili.
Jednomu se nechce, druhého zdraví souží,
prý bylo by nad jeho síly, dostat se přes velkou louži.
Další řekne, za pozvání ti děkuji vřele,
kámo uvědom si, Česko mám už u prdele.
Co bylo dříve již není, asi to má tak být,
kdysi byl kamarád, teď myslí na prospěch a co z něho mít.

Ludva byl desítky let po světě na vandru, toulal se a snil,
když se vracel do Česka, za hranicemi se ze sna probudil.
Cestou domů takhle jednou pod širákem spal,
nějaký poberta mu ve spánku část úspor z vesty vzal.

Orlík a Stan spolu táhli pověstnou káru klubu léta dlouhá,
nikdy nepřestali věřit a vpřed je hnali příznivci a také touha.
Získat titul a přivézt do Humpolce, povedlo se, věc je jistá.
Kdo této partě nefandil? Nepřející parchant nebo komunista.

Všechno zde uvedené jsem rád pro Vás psal,
nejsem poslední, nejsem ani indián,

                       Váš kamarád ze Zálesí
                                                           Mohykán